Příběh babičky

BABIČKA A JEJÍ NOVÁ CHUŤ DO ŽIVOTA

Já a můj bratr máme babičku, v červenci 2012 oslavila 84 let a zhruba od této doby marodila po nemocnicích, mělo to svůj důvod, v červnu zmíněného roku jsme pochovali naši maminku, tedy dceru naší babičky. Již pochovala druhé své dítě a také manžela. Nebylo proto divu, že neměla vlastně žádnou chuť do života, ztratila smysl žít dál, měla velmi narušenou psychiku a srdíčko přestávalo správně fungovat, nicméně lékaři se rozhodli, že i přesto ji budou operovat a dali ji kardiostimulátor (budíčka). Psychika se však nezlepšovala, spíše naopak, babička byla na nás skoro nazlobená, že jsme ji zachránili a odvezli do nemocnice, že už chtěla také umřít. Postupně nám před očima odcházela.

Z nemocnice nebylo jiného zbytí, nežli ji převézt do léčebny dlouhodobě nemocných (LDN). Jen občasně ji zabraly léky a byla trošku veselejší, nicméně jsme se s bráškou po dlouhých úvahách rozhodli, že se budeme snažit umístit naši milovanou babičku do nějakého dobrého Domova důchodců s pečovatelskou službou, ideálně v blízkosti bydliště a s hodnými lidmi. Ani jeden z nás jsme neměli podmínky k tomu, abychom s babičkou mohli zůstat doma a nepracovat.  Přestože nás to hodně trápilo, nedokázali bychom to zvládnout dlouhodobě. Toto řešení ale také nebylo jednoduché, jelikož na takovou možnost se normálně dost dlouho čeká, údajně i roky! Bratr vybral jeden takový objekt, který splňoval naše požadavky a zahájil s nimi jednání, leč měly zcela plno a jen si babičku zapsali do čekací listiny.

V prosinci 2012 se začaly vyrábět první Klíče štěstí a udělala jsem pár prvních obrázků, kde byl Klíč štěstí vyobrazen a hned jsem jeden odvezla babičce na LDN a také jsem jeden věnovala paní, která ležela na pokoji s naší babičkou.

Od té doby se začaly dít zvláštní věci. Po týdnu jsem opět jela na návštěvu do nemocnice. Jednak paní, která byla na pokoji s babičkou, tam již nebyla, měla jsem starost, jestli se něco nečekaného nepřihodilo, ale prý ji pustili domů dříve, protože se jí zlepšilo zdraví.

A naše babička měla nečekanou návštěvu. Sestřičky z námi vybraného Domova seniorů se byli podívat na LDN na jednu klientku a při té příležitosti se šly sami od sebe seznámit i s naší babičkou, aby zjistily, zda by bylo eventuálně pro ni možné přejít do tohoto domova, hlavně ze zdravotních důvodů.

V této době měli na starosti babičku hlavně můj bráška se svou ženou, jelikož žijí ve stejném městě jako babička. Každý den jezdili na návštěvu a zařizovali, co bylo nutné. Vzhledem k tomu, že to trvalo již pár měsíců, viděla jsem na nich, jak jsou již oba unavení, ale nemohla jsem v tu dobu více pomoci. Byla jsem v té době bez auta a možnosti častějšího navštěvování, než jednou za týden.

Hned počátkem ledna 2013 se stal opravdový zázrak. Bratrovi znenadání zavolala paní ředitelka z Domova, kam jsme si přáli babičku dostat, že se uvolnilo místo a dokonce na samostatném pokoji! Nemohli jsme tomu zpočátku uvěřit, že to šlo tak snadno a hlavně tak rychle, jakoby samo. Museli jsme se však rozhodnout téměř okamžitě a do týdne vše vyřešit. Bratr vše vyřídil papírově a 11. 1. 2013 jsme babičku přestěhovali do nového domova.

Bylo to, jak se říká, za pět minut dvanáct, jelikož tak či tak bychom babičku někam umístit museli, protože na LDN může člověk pobývat jen 3 měsíce a tato lhůta se již blížila.

V novém Domově byli opravdu všichni lidé velice příjemní, jak paní ředitelka, tak i zdravotní a obsluhující personál. Přesto to bylo pro babičku zpočátku velice náročné, byla taková odevzdaná, skoro všechno jí bylo jedno.

Když jsme ji z LDN vzali k ní domů, aby si mohla vybrat věci, které si vezme s sebou a které by chtěla uschovat, aby se sama mohla rozhodnout, skoro nic nechtěla, jen nejnutnější věci. Bylo to pro ni velice těžké období na psychiku.

V domově navíc asi pár dnů po nastěhování babičky vyhlásili zákaz veškerých návštěv, jelikož bylo chřipkové období a trvalo asi 14 dní. Nemohli jsme nic dělat, jen s babičkou telefonovat.

Vzhledem k tomu, že naše babička vždy držela celou rodinu pohromadě, všichni jsme jí milovali a celá naše rodina navštěvovala pravidelně babičku jak v nemocnici, tak po celou další dobu. Babička měla podporu od nás všech, zrovna tak, jako ona po celý svůj život nám všem lásku a podporu rozdávala, jak jen mohla.

Ale i přesto všechno byla babička jako bez života, stále odevzdaná a když jsme konečně mohli na návštěvu po karanténě, vyprávěla mi Marcelka, moje švagrová, jak se trápili po prvním odjezdu od babičky, že ještě z okna lomila rukama jako ve smyslu: „Kam jste mě to dali…?“ Ani já jsem nebyla ze stavu babičky příliš nadšená, byla stále jakoby taková mimo, nic si nepamatovala a jen seděla a s takovým nepřítomným výrazem hleděla dopředu, určitě by si přála, abych s ní mohla být doma, bylo mi to tak moc líto, ale nemohla jsem, měla jsem na starost syna, který chodil stále do školy a nebyla jsem na tom finančně tak, že bych mohla zůstat doma. Všichni jsme z toho byli špatní a začali jsme si myslet, že to bylo špatné rozhodnutí.

4 února, necelý měsíc po tom, co byla babička v novém Domově, měla svátek. Nevěděli jsme, co bychom mohli pro babičku udělat, abychom ji pomohli najít chuť do života. Můj bratr, který tehdy vůbec v nic nevěřil, se mě zeptal, jestli budu chtít pro babičku vyrobit Klíč štěstí jako dárek k svátku (můj bratr je zlatník a vyrábí tyto šperky). Měla jsem to v plánu a byla jsem mile překvapená, že to napadlo i jeho a jeho ženu. Nic jsme od toho však neočekávali, asi to byla naše jedna z posledních nadějí.

Pamatuji si to přesně jako dnes, byl to jeden ze silných okamžiků v mém životě. Byla sobota, den, kdy jsem mohla jet za babičkou a oslavit s ní její svátek a dát jí dárek. Ještě jsem pekla koláč s tvarohem, a tak jsem se za babičkou dostala asi až po 17h, byla už tma a už z dáli jsem viděla, že se v pokoji u babičky nesvítí.

Když jsem vešla dovnitř, seděla ve svém křesle a dívala se před sebe, už mě asi nečekala. Objala jsem ji a bylo vidět, že má radost z mé návštěvy. Rozsvítila jsem a viděla jsem spoustu dobrot, přestože měla babička svátek až za dva následující dny, příbuzenstvo začalo jezdit už nyní. Babička byla ale přesto skleslá a jako uvadlá květinka, dala jsem si s ní kousek dortu, poseděla a popovídala s ní a dala jsem jí dárek –  stříbrný šperk Klíče štěstí. Babička už samozřejmě měla o něm spoustu informací, které jsem jí postupně sdělovala, jak se co událo, ale asi to šlo kolem ní. Podívala se na něj v krabičce a poděkovala, tak jsem jej vyndala a dala jí ho na krk a řekla, že jí třeba v něčem pomůže, neboť je nabitý zvláštní pozitivní energií a my všichni si přejeme pro ni jen to nejlepší, tak kdykoliv jí bude smutno, může jej držet v ruce a bude s námi propojená. Večer jsem jela domů a byla jsem moc ráda, že jsem mohla s babičkou být.

Babička rozkvetla jako jarní květina.  Krásně rozvetlé růžové jarní tulipány.

Na druhý den odpoledne mi volal bratr a ptal se mě, zda jsem babičce dala ten Klíč štěstí. Odpověděla jsem, že ano, proč? Dostala jsem strach, jestli se neudálo něco špatného. Opak byl však pravdou, říkal, že se stal asi zázrak, že asi Klíče štěstí  opravdu pomohl. Zrovna odjížděl s rodinou z návštěvy od babičky, a že je úplně jiná, změněná o 180 stupňů. Byla veselá, radostná, dokonce prý i vtipkovala. Byl se zeptat sestřiček a ty mu také prý sdělily, že vůbec neví, co se stalo, ale jak se babička ráno probudila, tak má takovou skvělou náladu a usmívá se. Nechápou čím to je, nic zvláštního jí nedávaly.

Sama jsem tehdy byla překvapena a téměř ani nemohla uvěřit tomu, že by šperk Klíče štěstí mohl mít takovou moc a myslím, že jsem také nebyla jediná, ale důležité pro mne v té době byla zpráva, že se babička cítí mnohem lépe.

Hned další víkend můj bratr konal oslavu u něj doma a babičku si vzali k sobě na víkend, také jsem přijela a na vlastní oči jsem viděla tu proměnu.

Nějakou dobu jsme měli ještě obavy, jestli tento stav není jen chvilkový. Není. Babička hýří optimismem a chutí do života až doposud (listopad 2014), postupně se zapojila se do téměř všech aktivit, které v Domově připravují, má svůj humor a vtipkuje jako kdysi, skládá verše a jezdí na výlety a soutěže. Cestuje tak, jako za celý svůj život necestovala a dokonce mě a mému bratrovi asi před ¾ rokem poslala každému pohled z výletu se zprávou, že nám moc děkuje, že má nový domov, ve kterém je velice spokojená.

Až jsem se z toho samým štěstím rozplakala …

pribeh-babicka-dole

I vy máte možnost si pořídit svůj Klíč štěstí právě teď

  Chyťte svou zlatou rybku a objednejte si Klíč štěstí, mocný symbol vašeho života